PRO IVETU 2019
Člověk dokáže najít sílu a znovu vstát, ale už není stejný jako předtím…
A to se přihodilo i mně. Jmenuji se Iveta Hašková, je mi 50 let, mám tři dospělé děti. Pracovala jsem ve Svobodě nad Úpou v Alzheimer Care jako aktivizační pracovnice.
Moje onemocnění se začalo projevovat občasnými bolestmi hlavy, které přešly v nepříjemné migrény. Bolesti se stupňovaly tak, že už jsem vše nebyla schopna sama zvládat. A tak nějak se to rozbíhalo. CT v Trutnově, ukázalo nález, následovala magnetická rezonance (tenkrát ještě byla jen v Hradci Králové). Ve Fakultní nemocnici bylo všechno odhaleno. Nádory nezhoubného původu, takzvané meningeomy. Dost mně diagnóza překvapila. Na operaci si netroufli, MR nedokázala v té době odhadnout, které nádory mi způsobují TY šílené bolesti. Domluvili jsme se, že budu pravidelně navštěvovat neuroložku v Trutnově a 1 x za rok půjdu na MR a přijedu případně na konzultaci do Hradce. Pokaždé, když mi bylo nejhůře, mi byla podána infuze nebo injekce. Tenhle stav trval cca 13 let, když už jsem byla se svou nemocí celkem smířená a začala si uvědomovat, že nejsem jediná nemocná a že jsou horší nemoci jako mor, neštovice a rakovina. Já jsem na tom vlastně dobře.
Po jedné pravidelné MR (byl konec června roku 2017) mi sestřička z neurologické ordinace volala do práce, že mi připraví zdravotní dokumentaci a mám domluvenou konzultaci ve Fakultní nemocnici v HK. Pořád jsem neměla ani tušení, jak moc je celá situace vážná. Teprve v Hradci mně všechno rychle došlo. Namířila jsem si to na své známé oddělení neurologie, kam jsem pravidelně docházela. Ouha, tam mi oznámili, že tam žádnou konzultaci nemají hlášenou. Odkázali mně na neurochirurgii. Tam si mně převzal MUDr. Vladimír Hobza, Ph.D. (... a nepustil do dneška, za což jsem mu vděčná, neb když někomu někdo zachrání život, pak jeho život náleží zachránci). Byl to on, kdo mi sdělil: „Váš život je ohrožen, máte otok na mozku.“ Doporučil mi okamžitý nástup do nemocnice. Já se v tu chvíli zmohla jen na kroucení hlavou, jako že ne, ne a ne. TO NENÍ možné!! Během minuty jsem měla život naruby. Snad jsem ani nedýchala, nebyla jsem schopná mluvit, jen mi stékaly slzy po tvářích. Pan doktor pokračoval, úspěšnost operace je 50% a pravděpodobně zůstanete ochrnutá na pravou polovinu těla a už na mně otáčel monitor počítače a ukazoval mi moji MR. Konečně jsem se zmohla na větu, ale to není možné, to není moje, nemám žádné další zdravotní problémy a chodím do práce. Do dneška si pamatuji jeho větu (a budu si ji pamatovat na vždy) pacientka neguje své onemocnění. Tato věta mně úplně odbourala. Potom mi dokázal, že můj zdravotní stav není až tak úplně v pořádku. A já jeho argumenty chtě-nechtě musela přijmout. No, dopadlo to tak, že jsem jela oznámit do práce, že nebudu delší dobu pracovat. Pokud vůbec ještě budu... a 30. 6. 2017 jsem nastoupila do nemocnice: infuze, injekce, kanyla, kortikoidy, stříhání dohola, byla jsem jak v jiném světě (to snad není můj život, to jen sen, probudím se a bude zase vše OK) znovu MR. Můj den „D“ byl 4. 7. 2017. Operace trvala 6 hodin, probrala jsem se na JIP. Trčely ze mě různé hadičky, byla jsem napojená na monitor-pípání, ve dne i v noci, nemohla jsem mluvit, hýbat pravou rukou a nohou. Nebudu se už dál rozepisovat, nebyly to zrovna hezký chvilky . Na JIP jsem začala s rehabilitací, pod odborným dohledem, po pár dnech následoval převoz na normální pokoj, dále pak převoz na neurologii do Trutnova, pobývala jsem i na rehabilitačním oddělení a následovaly Janské Lázně, RÚ Kladruby. Pořád jsem nebyla schopna chodit, učila jsem se přemísťovat na invalidním vozíku (ten používám dodnes), to už pár krůčků zvládnu s berlemi. A aby toho nebylo málo, přišla za mnou hluboká žilní trombóza (v třísle u pravé nohy). Tady jsem prožívala opravdu vážnou krizi. MOC MOC jsem chtěla chodit a CHCI! Skončila jsem na interně v nemocnici v Trutnově. Brrr... už nikdy více, ne, ne a ne!!
Druhá plánovaná operce měla být v dubnu 2018. Byla odložena z důvodu nedoléčené trombózy. 23.10.2018 jsem byla odvezena již po druhé na operační sál. I tuto operaci prováděl MUDr. Hobza. Laboratorní rozbor mých nádorů byl vyhodnocen, tak že jsou to nádory hodné, to znamená nezhoubné, dědičného původu. Nepamatuji, že by někdo z rodiny měl MOJI nemoc.
Závěr je takový, že od 1.7.2017 jsem doma, nejdříve v pracovní neschopnosti, od dubna 2018 mi byl přiznán plný invalidní důchod. Stále rehabilituji u MUDr. Romana Salaje. Nejdříve jsem cvičila pod dohledem Olinky Lamačové a teď cvičím u Ivy Krausové. Děkuji oběma za milý a trpělivý přístup Co ještě dodat, snad jenže rááááda lyžuji, věnuji se keramice (spolupracovala jsem s Martinou Poliakovou, vlastní výtvarnou dílnu Dům pod Jasanem a Tkalcovské muzeum), háčkuji, čtu (což se mi teď docela hodí), chodila jsem na dlouhé procházky s pejsky, tančila jsem v souboru You can dance při ZUŠ Trutnov. Učím se být trpělivá, hodně jsem zpomalila svůj život a ráda bych lépe-více a bezbolestně chodila, třeba i znovu lyžovala a tančila třeba i řídila opět auto (samozřejmě ručně).
Víte, jak pozná člověk, že dospěl? Když si přeje dárky, které se nedají koupit v obchodě. JÁ se přiznávám, že v roce 2017 jsem dospěla... děkuji všem, se kterými jsem se během své nemoci setkala, nebo ještě setkám.
Iveta
